Péče řádného hospodáře

Povinnost péče řádného hospodáře v soukromé a veřejné sféře

A. Soukromá sféra

Obecně lze konstatovat, že v soukromém sektoru s jeho přísnějšími požadavky na hospodárnost je i širší odezva v zákonech a samozřejmě i v judikatuře soudů na povinnosti řádného hospodaření. Obchodní zákoník, který této oblasti dominuje, obsahuje na několika místech pojem povinnosti péče řádného hospodáře (např. § 79a, § 194 odst. 5). Tento tzv. neurčitý právní pojem nemá zákonnou definici, takže vysvětlení jeho obsahu je ponecháno teorii a judikatuře (viz níže).

V případě soukromé firmy, typicky obchodní společnosti kapitálového typu, tedy akciové společnosti nebo společnosti s ručením omezeným, obchodní směr udává valná hromada, kde společníci jsou při udílení pokynů statutárním orgánům (jednatelům a členům představenstva – dále jen „reprezentant“), vázáni povinností péče řádného hospodáře.

 

Reprezentant je povinen těchto pokynů při zastupování společnosti dbát, neboť by to pro něj mohlo mít neblahé důsledky v podobě odpovědnosti, se společností jej pojí smlouva o výkonu funkce, kterou se společnost jistí, aby reprezentant vykonával svojí funkci zástupce podle jejich přání – je to smlouva mandátní, která obsahuje následující povinnosti reprezentanta – povinnost péče řádného hospodáře, povinnost odborné péče při správě věcí společnosti a povinnost loajality.

Povinnost péče řádného hospodáře: taková péče, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi, dovednostmi, odpovědností a svědomitostí, pečoval o svůj vlastní majetek.
Povinnost odborné péče: vyžaduje se speciální, odborná znalost.
Povinnost loajality: povinnost jednat vždy v zájmu společnosti.

Vyjmenované povinnosti se nevztahují na ty, které společnost zaměstnává jako zaměstnance – co mají zaměstnanci při výkonu svých pracovních povinností dodržovat, určuje zákoník práce (viz níže výklad k části Veřejná sféra). 

Reprezentant poruší povinnost péče řádného hospodáře

1) Odpovědnost za škodu, způsobenou reprezentantem porušením výše zmíněných povinností: odpovědnost reprezentanta se v tomto případě řídí obchodním zákoníkem. Např. developerovi se nepovede projekt v důsledku chyby reprezentanta. Jak může valná hromada takové developerské společnosti reagovat? Bude iniciovat vymáhání škody po takovém manažerovi a vzhledem k existenci již zmíněné mandátní smlouvy samozřejmě bez omezení, která se aplikují na běžné zaměstnance, kde je náhrada škody řízena zákoníkem práce. Vymáhání škody bude postaveno na tom, že se poukáže na zanedbání povinnost reprezentanta postupovat jako řádný hospodář.  Odpovědnost za škodu podle obchodního zákoníku je zcela poplatná principům obchodního práva a je daleko přísnější než odpovědnost podle zákoníku práce – odpovědnost vzniká bez ohledu na zavinění reprezentanta, tedy už jen prostým faktem vzniku škody v důsledku porušení jeho určité povinnosti (i když obchodní zákoník upravuje existenci tzv. nepředvídatelné a neodstranitelné překážky, která vzniku odpovědnosti zabraňuje, nicméně, v praxi ne příliš časté). Za škodu odpovídá reprezentant neomezeně v jejím plném rozsahu a to celým svým majetkem. Navíc, k zdůraznění přísnosti, bylo od 1. ledna 2001 v těchto záležitostech zavedeno, že vzniknou-li v konkrétním případě pochybnosti o tom, zda reprezentant vynaložil dostatečnou míru péče, přenáší se důkazní břemeno z žalobce na žalovaného – tedy sám reprezentant musí prokázat, že povinnost péče splnil. Judikatura, týkající se této problematiky, není bohužel moc pestrá, jeden z mála rozsudků poslední doby je rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.11. 2006 sp.zn. 29 Odo70/2005, týkající se nároku družstva na náhradu škody způsobenou porušením povinnosti péče řádného hospodáře představenstvem družstva. V daném případě šlo o to, že představenstvo dalo na doporučení ředitele družstva, které pro ně z nějakého důvodu znamenalo záruku správného rozhodnutí a uzavřelo smlouvu s bankou o poskytnutí úvěru, který družstvo posléze nebylo schopno splácet. Soud rozhodl, že rozhodnutí reprezentanta (představenstva), postavené pouze na jediném základě, zmíněném doporučení, není naplněním povinnosti reprezentanta zařizovat záležitosti s náležitou péčí a odsoudil členy představenstva k náhradě škody ve výši 1 000 000,-Kč.

2) Trestní odpovědnost - společnost ale může reprezentanta potrestat i jinak, než jen tím, že na něm vymáhá náhradu škody. Může na něj podat trestní oznámení pro porušení povinnosti při správě cizího majetku, což je v praxi nejčastější případ trestněprávního postižení v této souvislosti. Ne každé způsobení škody však povede k trestnímu stíhání. Klíčovým znakem naplnění skutkové podstaty porušení povinnosti při správě cizího majetku je

a) pachatel poruší povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek (uloženou mu zákonem nebo smlouvou), a
b) způsobí škodu nikoliv malou, tedy nejméně 25 000,-Kč.

Pokud jde o písmeno b), tam je interpretace jasná. V případě písmene a) a slovního spojení „povinnost opatrovat nebo spravovat“ můžou nastat výkladové problémy, které nicméně z větší míry odstraňuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.3. 2007 sp.zn. 15 Tdo 1316/2006, když v odůvodnění příkladmo uvádí, že zákonem uloženou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek má řada osob: správce konkursní podstaty, nucený správce, likvidátor, správce dědictví, rodiče nezletilého dítěte pokud jde o jeho majetek a samozřejmě statutární orgán obchodní společnosti a družstva. Pro výklad v druhé části je důležité poznamenat, že tento rozsudek ve výčtu jmenovitě uvádí i vedoucího organizační složky státu a zaměstnance, vázané povinností podle zákoníku práce. Nicméně, je třeba uvést, že povinnost „opatrovat nebo spravovat“ se významově nekryje s povinností dobrého hospodáře, jde o výraz širší a podle názoru Nejvyššího soudu může být v zákonech formulována jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd.

B. Veřejná sféra

Veřejný sektor, ovládaný správním řádem a zákoníkem práce, zdánlivě nezná pojem povinnost péče řádného hospodáře a rozhodně se s tímto právním pojmem nelze setkat v podobném rozsahu, jako v případě obchodního zákoníku. To ovšem neznamená, že by takový princip, byť trochu jinak legislativně vyjádřený, nebyl v těchto zákonech přítomen. Správní řád zdůrazňuje nutnost souladu s veřejným zájmem a s principy dobré správy (mezi kterými je i požadavek efektivity). Jednotlivé zákony v této oblasti, jako zákon o státním majetku, zákon o rozpočtových pravidlech a zákon o finanční kontrole rozeznává povinnosti státního orgánu, nakládajícího se státním majetkem, směřující k hospodárnosti, účelnosti a efektivnosti (viz níže). Stejně jako v prvním případě i zde však začnu s úpravou, která se týká statutárních orgánů správních úřadů – vedoucích organizačních složek (dále jen „reprezentant“).

Povinnosti pro reprezentanta organizační složky státu vyplývají zejména ze dvou již zmíněných zákonů a ačkoliv nejsou nazývány doslova jako povinnost péče řádného hospodáře, obsahově jsou tomuto pojmu velmi blízko, ne-li totožné. Podle § 45 odst. 2 zákona o rozpočtových pravidlech organizační složka státu:

 
 "(2) Organizační složka státu je povinna dbát, aby dosahovala příjmů stanovených rozpočtem a plnila určené úkoly nejhospodárnějším způsobem. Prostředky, kterými disponuje, může používat na krytí nezbytných potřeb a na opatření zakládající se na právních předpisech. Prostředky může čerpat jen do výše závazných ukazatelů stanovených  jí zákonem o státním rozpočtu nebo správcem kapitoly v rámci rozpočtu kapitoly a v souladu s věcným plněním, nestanoví-li tento zákon jinak.". 
 
A podle § 14 odst. 1 zákona o majetku České republiky má organizační složka státu za povinnost:
 
"(1) Majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a nedůvodně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku.".

 

Obě dvě pravidla ukládají povinnosti obecně organizační složce, to znamená, že na jejich dodržování musí dohlížet ten, kdo je za ní oprávněn podle § 7 odst. 1 zákona o majetku činit právní úkony, tj. její vedoucí - reprezentant.

„(1) Jménem státu činí právní úkony vedoucí organizační složky, jíž se tyto právní úkony týkají, pokud zvláštní právní předpis nebo tento zákon (§ 28 odst. 2) nestanoví jinak. Vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny a vedoucí Kanceláře Senátu mohou činit právní úkony jménem státu se souhlasem příslušného orgánu Poslanecké sněmovny nebo příslušného orgánu Senátu.“.

Stručně řečeno, zde, v těchto dvou pravidlech, je pro organizační složku státu stanovena povinnost obdobná povinnosti péče řádného hospodáře podle obchodního zákoníku. Poněkud komplikovanější, ve srovnání se soukromým sektorem, je někdy určení toho, kdo je reprezentantem organizační složky státu, neboť podle odstavce 2 téhož § 7 platí, že

„(2) Vedoucí organizační složky může pro určité právní úkony písemně pověřit jednáním jiného vedoucího zaměstnance této organizační složky. Další zaměstnanci organizační složky mohou jménem státu činit právní úkony pouze v rozsahu stanoveném vnitřním předpisem organizační složky. Obdobně postupuje vedoucí Kanceláře Poslanecké sněmovny a vedoucí Kanceláře Senátu.“.

 

Z uvedeného vyplývá, že za celou organizační složku mohou případnou odpovědnost, a to za škodu nebo trestněprávní odpovědnost, nést tři různé osoby: a) reprezentant – b) zaměstnanec pověřený reprezentantem – c) zaměstnanec, určený organizačním řádem.

 

Nicméně, lze uzavřít, že i ve veřejné sféře má reprezentant obdobné povinnosti jako reprezentant ve sféře soukromé a to povinnost hospodárného plnění svých úkolů, jak vyplývá ze shora uvedené citace ze zákona o rozpočtových pravidlech a zákona o státním majetku. Překvapivě, veřejná sféra rozeznává i povinnost odborné péče, tak jak uvedeno v jiném ustanovení zákona o státním majetku:

 

§ 47 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky:

 

 (1) Fyzické osoby, které z titulu svých funkcí nebo pracovního zařazení v organizačních složkách a v Pozemkovém fondu České republiky ⁴⁾ anebo z titulu pověření vykonávat jménem státu jeho práva akcionáře činí právní a jiné úkony týkající se majetku a plní další úkoly stanovené tímto zákonem, jsou povinny provádět tuto činnost s odbornou péčí a postupovat podle tohoto zákona, dalších právních předpisů a vnitřních předpisů, jimiž se hospodaření a nakládání s majetkem, popřípadě jeho správa řídí.
 
Dosavadní srovnání povinností reprezentantů ve veřejné a soukromé sféře je tedy překvapivě podobné: v obou oblastech lze nalézt v dominantních právních předpisech povinnost rozumného hospodaření se svěřenými prostředky, ať už soukromých nebo veřejných a taktéž požadavek speciálních znalostí – povinnost odborné péče. Ve veřejné oblasti schází pouze povinnost loajality, ale jen zdánlivě, jak vyplývá z výkladu k další části (viz Zaměstnanci). Nevýhodou povinností reprezentanta ve veřejné sféře je skutečnost, že na rozdíl od soukromé oblasti postrádají bližší vysvětlení jejich obsahu, a to jak v teorii, tak v praxi – absence soudních případů spojených s nehospodárností při nakládání se státním majetkem nedala vzniknout vysvětlující judikatuře.

 

Reprezentant poruší povinnost péče řádného hospodáře

1) Odpovědnost za škodu, způsobenou reprezentantem porušením výše zmíněných povinností: odpovědnost reprezentanta vyplývá z § 47 zákona č. 219/2000 Sb. o majetku České republiky:

 

(2) Osoby uvedené v odstavci 1 (pro účely výkladu reprezentanti) odpovídají za porušení stanovených povinností a za škodu, která tím státu vznikla, v rozsahu trestněprávních, pracovněprávních a občanskoprávních předpisů. Tím není dotčeno uplatňování odpovědnosti a sankcí vůči organizačním složkám podle zvláštních právních předpisů.

 

Podle občanského zákoníku platí obecný předpoklad, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Škoda je způsobena právnickou osobou anebo fyzickou osobou, i když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili, tedy zaměstnanci. Zaměstnanci za škodu takto způsobenou neodpovídají - jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů tím však není dotčena. Na rozdíl od úpravy  podle obchodního zákoníku, leží důkazní břemeno na poškozeném, tedy je jenom na něm, zda prokáže porušení povinnosti, vznik škody a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a škodou. Na rozdíl od soukromé sféry je reprezentant tedy více chráněn, může se odpovědnosti zprostit, prokáže-li, že škodu nezavinil. Pokud je mě známo, v praxi ještě nenastala situace, že by reprezentant ve veřejné sféře byl pohnán k odpovědnosti za způsobenou škodu a k povinnosti jí nahradit. Aktivní role by v tomto případě náležela Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, který by musel reprezentanta žalovat a náhradu na něm vymáhat. V takovém případě by reprezentant za škodu odpovídal neomezeně v jejím plném rozsahu a to celým svým majetkem. Vzhledem k tomu, že taková situace ještě nenastala, k problematice neexistuje judikatura.

 

2) Trestní odpovědnost:  jiná situace by ovšem nastala v případě trestní odpovědnosti reprezentanta a zde platí stejný výklad jako u soukromé sféry – reprezentant je trestně odpovědný za porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, za zneužití pravomoci, podvod apod.

3) Odvolání reprezentanta: jako jedna z možností potrestání reprezentanta ve veřejné sféře existuje i možnost jeho odvolání tím, kdo jej do funkce jmenoval. Nutno zmínit v této souvislosti, že některé zákony tuto možnost odvolání zužují, jako je tomu i v případě prezidenta i viceprezidenta NKÚ, kde k odvolání může dojít až po kárném řízení a odsouhlasení tohoto kroku Poslaneckou sněmovnou.

 

Zaměstnanci

Nepříliš známou skutečností je, že i zaměstnanci mají podle zákoníku práce povinnost s majetkem, nebo prostředky, svěřené jim zaměstnavatelem, řádně hospodařit a mají vůči němu povinnost loajality. Zákoník práce totiž v § 301 stanoví základní povinnosti zaměstnance:

 

Zaměstnanci jsou povinni
 
a) pracovat řádně podle svých sil, znalostí a schopností, plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy a spolupracovat s ostatními zaměstnanci,
 
b) využívat pracovní dobu a výrobní prostředky k vykonávání svěřených prací, plnit kvalitně a včas pracovní úkoly,
 
c) dodržovat právní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané; dodržovat ostatní předpisy vztahující se k práci jimi vykonávané, pokud s nimi byli řádně seznámeni,
 
d) řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před poškozením, ztrátou, zničením a zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.

Komentář k § 301 zákoníku práce (C.H. Beck, Bělina  a kol., 2009) uvedené obecné povinnosti zaměstnance definuje takto:

- povinnost řádně pracovat (viz písmeno a)),
- povinnost řádně využívat pracovní dobu (viz písmeno b)),
- povinnost dodržovat předpisy (viz písmeno c)),
- povinnost řádně hospodařit s majetkem (viz písmeno d)).

 

Z textace posledně jmenované povinnosti vyplývá, že přesto, že jde o lehce odlišný výraz než tomu je v terminologii obchodního zákoníku, troufám si říci, že obsahově je tato povinnost totožná, i když její obsah a význam autoři komentáře bohužel blíže nerozvádějí. Navíc, v závěru textu lze nalézt již zmíněnou povinnost loajality zaměstnance vůči zaměstnavateli - tj. nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Úprava v § 301 zákoníku práce není nová, dalo by se říci, že nový zákoník pouze převzal s drobnými změnami úpravu v § 73 zákoníku práce platném do 1. ledna 2007, který byl znám pod číslem 65/1965 Sb. Zmíněná povinnost řádně hospodařit v něm sice byla od samého počátku, tj. od roku 1965, ale judikatura vyšších soudů k této problematice, tj. k § 73 ve starém zákoníku práce a k § 301 v novém zákoníku práce, je nepočetná a spíše jde o rozhodnutí soudů ve věcech porušení pracovní kázně, požívání alkoholu na pracovišti nebo neomluvených absencí, tedy judikatura soudů se doposud spíše zaobírala povinností zaměstnance řádně pracovat a řádně využívat pracovní dobu, než povinností jeho řádného hospodaření.

 

Okrajově se povinnosti řádného hospodaření zaměstnance dotknul nález Ústavního soudu ÚS č. 230/07, ale v souvislosti s předmětem této analýzy je zajímavější rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19.7. 2000 pod č.j. 8 Tz 136/2000. Šlo o případ zaměstnance soukromé společnosti, obchodující s kovovým odpadem, který bez vědomí této společnosti dohodl s odběratelskými firmami odprodej tohoto odpadu za průměrné nabídkové ceny, přičemž věděl, že odběratelské firmy byly ochotny zaplatit i ceny vyšší. Rozdíl mezi cenami jim pak účtoval jako zprostředkovatelskou provizi pro sebe.  Nejvyšší soud se sice v odůvodnění rozsudku neztotožnil s názorem nižších soudů, že uvedený zaměstnanec spáchal trestný čin podvodu, ale daleko zajímavější je to, co uvedl v jiné části odůvodnění (citace):

 

"Uvedené závěry na druhé straně neznamenají, že v předmětném skutku, pro který je obviněný V. F. trestně stíhán, nelze spatřovat žádný trestný čin, jak nesprávně uzavřel v napadeném rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Z provedených důkazů je především zřejmá povinnost obviněného, aby zajistil odprodej kovového odpadu jménem společnosti T. v Ch. za co nejvyšší cenu, resp. s co nejvyšším ziskem (viz zejména sdělení ředitele divize založené v trestním spisu). Tato povinnost obviněného ostatně vyplývala nejen z jeho funkčního zařazení jako vedoucího příslušného odboru a z rozhodnutí nadřízených pracovníků realizovat odprodej kovového odpadu maximálně výhodně pro uvedenou společnost, ale jde rovněž o obecnou povinnost každého zaměstnance hospodárně nakládat se svěřeným majetkem zaměstnavatele podle § 73 odst. 1 písm. d) zákoníku práce, resp. o povinnost vedoucího zaměstnance zabezpečovat přijetí včasných a účinných opatření k ochraně majetku zaměstnavatele podle § 74 písm. g) zákoníku práce.".

 

Z argumentace Nejvyššího soudu lze tak logickým výkladem vyvodit, že v soukromé sféře, která je ovládána zejména motivací ke generování zisku, naplňuje zaměstnanec povinnost řádného hospodaření se soukromým majetkem tím, že s ním nakládá tak, aby jej co nejvíce zhodnotil - tedy získal pro svou společnost pokud možno co nejvyšší zisk.

Použije-li se podobné logické úvahy, avšak v jiném prostředí, tedy v prostředí veřejné sféry, která je na rozdíl od té soukromé ovládána motivací kvalitního zajištění stanovených úkolů s co možná nejnižším vynaložením státních prostředků, naplňuje pak zaměstnanec povinnost řádného hospodaření se státním majetkem tím, že s ním nakládá efektivně, hospodárně a účelně – to jsou kritéria, která pak patří mezi hlavní cíle finanční kontroly podle zákona o finanční kontrole. A to je také podle mého názoru naplněním povinnosti zaměstnance státu řádně hospodařit s majetkem podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Uvedené se samozřejmě vztahuje nejen na zaměstnance státu, ale i na zaměstnance samosprávných územních celků.

 

Zaměstnanec poruší povinnost péče řádného hospodáře

1) Odpovědnost za škodu: zaměstnanec je odpovědný za škodu, kterou způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Z ustanovení § 249 zákoníku práce vyplývá, že zaměstnanec je povinen si počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, majetku ani k bezdůvodnému obohacení. Hrozí-li škoda, je povinen na ní upozornit nadřízeného. Ve spojení s analýzou obsahu povinnosti zaměstnance řádně hospodařit s majetkem podle § 301 písm. d) zákoníku práce je tedy zaměstnanec povinen s majetkem zaměstnavatele nejen řádně hospodařit, ale má i povinnost jej střežit a ochraňovat, aby nedocházelo ke škodám. Jestliže tuto povinnost nedodrží, může být volán k odpovědnosti za škodu. V této souvislosti je třeba zmínit, že v porovnání s odpovědností za škodu podle obchodního a občanského zákoníku, je v režimu odpovědnosti za škodu podle zákoníku práce škůdce nejvíce chráněn. Zaměstnavatel je povinen zaměstnanci prokázat zavinění – v případě, že mu jej prokáže a zavinění je ve formě nedbalosti, odpovídá zaměstnanec pouze do výše 4,5násobku jeho průměrného měsíčního výdělku. Prokáže-li mu však zaměstnavatel úmysl, nebo škoda byla způsobena v opilosti, pak zaměstnanec hradí plnou škodu a to v penězích.

 

2) Trestní odpovědnost: zaměstnanec je samozřejmě trestně odpovědný za porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která mu byla uložena smlouvou, např. smlouvou o hmotné odpovědnosti, anebo povinnosti vyplývající ze zákona, tedy zde by přicházelo v úvahu použití zmiňované povinnosti podle § 301 písm. d) zákoníku práce – povinnosti zaměstnance řádně hospodařit s majetkem zaměstnavatele.

3) Jiné postižení podle zákoníku práce: zaměstnanec může být postižen i jinak v rámci režimu zákoníku práce – pro účely tohoto výkladu je to však nepodstatné.

 

C. Závěr

Současná právní úprava obsahuje dostatek možností k tomu, aby i v oblasti veřejné správy byly vynuceny povinnosti hospodárného nakládání s majetkem, jako tomu je v soukromém sektoru. Vzhledem k nepopiratelně větší dynamice soukromého sektoru je i právní úprava bohatší a to i díky tomu, že k problematice již existuje určitá, byť nepočetná, judikatura, což veřejná sféra postrádá. Lze z toho vyvodit i to, že o dodržování pravidel řádného hospodaření nebyl ve veřejné správě doposud velký zájem. Pokud by se srovnávalo legislativní vyjádření povinností péče řádného hospodáře mezi reprezentanty a zaměstnanci ve veřejné sféře, mám za to, že zákoník práce obsahuje za předpokladu důsledné aplikace práva dostatek legislativních nástrojů k tomu, jak přimět zaměstnance k dodržování povinnosti řádného hospodaření. To samé se ovšem nedá říci o úpravě u reprezentantů, kteří jsou za případné špatné hospodaření složek státu odpovědni. Dokázal bych si proto představit legislativní upřesnění již citovaných pravidel, např. takto:

§ 45 odst. 2 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, se mění takto:
 
 "(2) Organizační složka státu je povinna dbát, aby dosahovala příjmů stanovených rozpočtem a plnila určené úkoly s péčí řádného hospodáře nejhospodárnějším způsobem. Prostředky, kterými disponuje, může používat na krytí nezbytných potřeb a na opatření zakládající se na právních předpisech. Prostředky může čerpat jen do výše závazných ukazatelů stanovených  jí zákonem o státním rozpočtu nebo správcem kapitoly v rámci rozpočtu kapitoly a v souladu s věcným plněním, nestanoví-li tento zákon jinak.". 
 
§ 14 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky, se mění takto:
 
"(1) Majetek musí být využíván účelně a hospodárně k plnění funkcí státu a k výkonu stanovených činností; jiným způsobem lze majetek použít nebo s ním naložit pouze za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem anebo tímto zákonem. Organizační složka si počíná s péčí řádného hospodáře a to zejména tak, aby svým jednáním majetek nepoškozovala a nedůvodně nesnižovala jeho rozsah a hodnotu anebo výnos z tohoto majetku.".

 

Michal Pleticha